Jack London byl sice marxista vykazující již tehdy znaky neomarxismu, ale nehledě na to psát uměl. Popis paniky na nabouraném trajektu je působivý úvod do příběhu, kterak se z movitého Humphrey Van Weydena stane nuzný kuchta Hump. V románu sice není explicitně řečeno, že to byla právě ona panika, která celou šlamastyku způsobila, ale vlastně to tak bylo.
Panika je iracionální chování, jinak řečeno ztráta rozumu. Má samozřejmě svoji funkci - myšlení zpomaluje únik před skákajícím tygrem šavlozubým nebo padajícím jeskynním krápníkem. Ovšem tato funkce je účelná pouze po velice krátkou dobu - abych to osvětlil na něčem aktuálnějším než šavlozubých tygrech a krápnících, vezmu třeba útesový proud. To si takhle člověk plavká poblíž pláže a najednou vidí, jak se pláž vzdaluje rychlostí světla. OK, šok, plavec nasadí kraul, aby se dostal zpátky k břehu (panika). Pokud ale po nějaké chvíli ignoruje, že se břeh neblíží, skončí jako potrava ryb či korýšů (zpanikaří, nezačne opět myslet a neuplave do strany).
Co chci říct, je snad jasné: většina vlád světa panikaří, vyvolává paniku (oni ti darebáci politici jsou taky jenom lidi, a to ještě nemoudří bez špetky morálky, i když etatisté věří v něco jiného), panika je celosvětová. A vede s pravděpodobností hraničící s jistotou ke katastrofě. Která by nastat nemusela, kdybychom se řídili rozumem.
Aha, to bych mohl chtít taky modrý z nebe, že?
