Ptáte se, proč?
Odpověď je prostá: v demokraticky řízené společnosti mohou žít pouze svobodní lidé. A já v této souvislosti nemluvím o svobodě k jakým činům, ale o svobodě vůči komu. Lidé dnes nebývají svobodní, a to neplatí jen pro ČR - výjimky potvrzují pravidlo. Nicméně tady a teď především o ČR.
Občan, který má představu, že vládnoucí osoba je mu nadřazena, že má mít větší práva než běžný - nevládnoucí - občan a dokonce že je z principu chytřejší než on, není člověk uvažující demokraticky a nemůže tedy demokraticky žít a volit. A takoví občané tvoří prostě většinu. Svoje hlasy házejí do uren darebákům, kterým by se ve svém každodenním životě přinejmenším zdaleka vyhýbali; vůbec nezpochybňují jejich morální kvality, tedy s výjimkou u těch, které volit nechtějí, a to jen krátce před volbami a po nich; vůbec se nesnaží vyvozovat důsledky z olbřímích podvodů oněch darebáků, vše zapomenou a zvolí je znovu.
Protože v nich vidí nadtvory. Zvolení darebáci tento postoj také bezostyšně zneužívají, když například poté, co byli obyvatelé ČR ještě dostatečně chytří a vzdělaní a vůbec k tomu, aby v referendu odsouhlasili vstup do EU, usnesli, že vzhledem k šířícímu se negativnímu postoji vůči EU titíž obyvatelé ČR již dostatečně chytří a vzdělaní a vůbec k tomu, aby v jiném referendu odsouhlasili výstup z EU, nejsou a pouze oni sami předpoklady pro takové rozhodnutí splňují. A tito darebáci jsou voleni dál, protože v nich občané vidí nadtvory, kteří mají plné právo činit taková rozhodnutí.
Jak je to s tou podmiňující svobodou
Che, jak že to bylo za feudalismu - ti, kteří měli dostatečně modrou krev, aby se mohli stát monarchou, se nazývají ve francouzštině pairs, v angličtině peers, tedy rovnocenní. Ve stavovských republikách se jednalo o tu vrstvu, která měla rozhodující slovo při volbě panovníka; v češtině se jim říkalo páni, očividně to slovo mělo tenkrát poněkud jiný význam. No a na tomto příkladě z naší minulosti vidíme, co dnešním tzv. voličům dnešních vládců chybí: vědomí, že se jedná jen o okolnosti, proč to nejsou právě oni, kteří jsou v pozici vládce. Strakova akademie jim je v jejich duchu stejně vzdálena jako Pražský hrad středověkému sedlákovi. Namlouvají si, že tomu, co se tam děje, nerozumějí a rozumět nemohou, protože v politicích vidí ony nadtvory. Když tak se dohadují o naprostých banalitách odlišujících darebáka A od darebáka B až po darebáka Z.
Občan, který vychází z toho, že příslušníci vládnoucí skupiny nebo skupin mají nějaké předpoklady, jichž se mu nedostává, může házet lístečky do urny po tisících týdně - bude žít v maskované tyranii, v žádné demokracii. A že to žel platí pro většinu občanů, vidím to na naprosto iracionálním obdivu a zastávání se vládnoucích darebáků i jejich údajných opozičníků.
A k tomu mám jednu historku z německého filmu
Cannes denn Werbung Sünde sein?
Aneb "Může být reklama hříchem?" (slovní hříčka s homonymy "Kann" (může) a "Cannes" důležitá není). Film je - jako povícero německých filmů z dob svobodnějších - již pevně zavřen v šuplíku, tedy trezoru. Ale na tuto epizodu - která nebyla hraná, ale jako originální reklama z dotyčné doby do filmu vložena (film byl epizodový), nezapomenu:
Čutají kloučkové takhle začátkem 50. let na ošuntělém zadním dvorku nájemního domu; inu bylo vidět, že je nedlouho po válce a věcí není dostatek. Kvůli nějaké prkotině se dostanou do hádky ohledně míče, což skončí tak, že dvě skupiny (asi původní "mužstva") už nečutají, ale sedí zády k sobě uražené, smutné, mlčky. Na dvůr vstoupí MAMINKA! V rukou přináší dva nové míče, jeden z nich proužkovaný, druhý puntíkovaný. Původní míč byl beze vzoru, barva neznámá, jelikož v 50. letech se barevný film moc nepoužíval. Maminka vysvětlí dětem, že nemají potřebu se hádat a být smutné, když si přece mohou vybrat, se kterým z obou míčů budou čutat. Chlapečkům se po kraťoučkém okamžiku chápání rozjasní tváře jako v zázraku a reklamní filmík končí šťastnými hráči fotbalu na zadním dvorku. S doplněním o titulky, jak přínosné jsou demokratické volby pro dokonalé fungování společnosti. Inu bylo vidět, že je nedlouho po válce a je nutné přesvědčit Němce, že režim dovezený vítězi je dokonalý.
Takže co s takovou demokracií,
ve které voliči rozhodují podle práce krejčího, kadeřníka a vizážisty; podle práce reklamního odborníka a pochybných zaměstnanců médií; podle prázdných slov a lží kandidujících darebáků? Nic.
O demokracii se jedná pouze názvem. A třeba jednou překonám svoji prokrastinaci a rozepíšu se přece jenom o té svobodě jako takové. I o dalších souvisejících věcech, abych to trochu ucelil, když jsem dal tady na to politikaření. Ale neberte mě za slovo.
